El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Neděle, 28.9.2014., 21. den: Hospital de Órbigo - Rabanal del Camino, 38,6 km
Tak tohle jsem "malinko" přehnal. Minule jsem došel do Rabanalu z Astorgy a těch 21 km bylo jednou z nejkratších etap celé poutě. Ani nynější předchozí trasa mezi Hospitalem a Astorgou se mi nezdála příliš dlouhá. Bohužel jsem si to napřed nepřepočítal a tak tyto dva slepené úseky nakonec vynesly druhou nejdelší etapu mé letošní pouti, jejíž konec se pak stal i z jiného důvodu napínavým. Mezi Hospitalem de Órbigo a Rabanalem del Camino je asi 20 albergů, celkem rovnoměrně rozložených. Býval bych se mohl cestou zastavit kdekoliv ale jednak jsem toužil po návratu do výborného albergu Guacelmo, kterému mě vázala příjemná vzpomínka. Tady jsem poznal sympatickou francouzku Guillaine, se kterou jsme se později po několikrát setkali, několik menších úseků šli spolu a celou cesto žertovali. Taky jsem věděl, že pokud dojdu až tam, tak nejenže doženu strátu nabranou na kratších počátečních úsecích, kde jsem šel spolu s Evou, ale budu mít dokonce den navíc na to, abych do Santiaga dorazil 8. října, stejně jako pětičlenná skupina kamarádů, která tam přiletí přímo z Budapešti, abychom pak spolu pokračovali do Muxíe.
V albergu v Hospitalu jsem se ještě nasnídal z vlastních zásob, snědl včera koupené dva jogurty a k tomu si udělal dva šálky čaje. Na prvních pěti kilometrech byla ještě tma a tak s vesnic Villares de Órbigo a Santibanez de Valdeiglaesia jsem toho moc neviděl. Po nich následuje 8 km dlouhý kopcovitý úsek bez jakékoliv osady, na kterém je třeba překonat dvě výšiny. Uprostřed svahu té první se nachází socha poutníka lidské velikosti. Nemá nijakou uměleckou hodnotu, je to spíš figura manekýna, kterou kolemjdoucí poutníci podle ročního období přestrojují do různých šatů a ověšují různými doplňky (taškou, brýlemi proti slunci, a.p.).
Na tomto úseku cesty nás není moc, existuje totiž alternativní cesta, která předchozí dvě vesnice vynechá a vede přímo vedle hlavní magistrály N-120. Předcházím se pouze se dvěma Španěly, se kterými jsem bohužel vícekrát spal na stejném místě. Juan zavalitý chlap, hrozně chrápe ale nedokážu se na něj zlobit, protože jinak je to sympatický člověk. Ač mluví jen španělsky, od té chvíle, co vidí, že něco málo mluvím a rozumím jeho mateřštině, pravidelně se snaží se mnou komunikovat a nedá mu pokoj, dokud na mně nevidí, že jsem mu porozuměl. Když mě poprvé spatřil, jak přelévám víno ze skleněné lahve do své lahve z plastu mi pohoršeně řekl: To se nesluší, kup si na to "botu de vino". Domnívám se, že to je jakási čutora, potažená pro izolaci proti oteplení zvířecí kůží a podle jejího názvu si stěží dovedu představit. že by se mi vešla do postranní síťové kapsy, ve které i samotná štíhlá láhev je akorát pasentní. Nemluvě o tom, kolik tak asi takový umělecký předmět může stát ( nejméně 30 eur, jak jsem pak doma na webu dopátral).
Ačkoliv se snažím volit pokaždé jinou alternatívu cesty (pokud se taková naskytne), tentokrát volím stejnou cestou jako vloni. Kromě toho, že je pěkná, určitě mnohem hezčí než ta podél silnice, stojí na ní Davidova "La Casa de los Dioces" (Dům Bohů), místo, které bych za nic nevynechal. Ani ne tak kvůli ovoci, nápojům a různým dobrotám, které tam ten záhadný člověk poutníkům přichystá, jako kvůli Davidovi samému. Vloni jsem si naivně myslel, že se mi dostalo mimořádného přivítání proto, že jsem ho oslovil křestním jménem. Teď mě vítá úplně stejně ale jak se ukáže, nepamatuje si mě a pak stejně vřele vítá i Juana a jeho přítele. Zeptá se mě, jestli mi může uvařit kávu, s radostí přikývnu a zatímco on bosý, jen v tričku, ve dřepu umývá hrníček a uvaří kávu, já naliji trochu vína do svých dvou sklenic a na oplátku ho nabízím jemu a Juanovi. K mé smůle, oba jsou abstinenti, mně ale ta káva přišla velmi vhod. Sním k ní pás sušenek, uštípnu několik z hroznu, hodím pár mincí do truhličky zdobené srdíčky a na rozloučenou poprosím Juana, aby nás s Davidem vyfotil. Vyfotím pak i stánek s potavinami, na jehož čelní straně stojí Davidův křídou napsaný vzkaz: "La llave de la essencia es la presencia" (Klíč podstaty je přítomnost).
Astorga je odtud ješte tak 7, avšak od horního okraje druhé výšiny, od kříže Svatého Toribia, vzdáleného 5 km od Astorgy je město i jeho katedrála už vidět. Sešel jsem z kopce dolů do San Justo de la Vega, městečka táhnoucího se dlouze podél silnice. Na konci městečka jsou železniční koleje. Aby se přes ně dostali i vozíčkáři, vede nahoru a pak protější straně dolů sem a tam řada ramp až se z toho člověku hlava točí. Koleje jsou elektrifikované, musí se proto vyjít dost vysoko. Rampy jsou složeny s velkých ocelových plátů a jak po nich člověk jde a ještě i hůlkama do nich buší, celá ta konstrukce hlasitě zvučí.
Tady jsem šel krátce s jednou starší, štíhlou Američankou. Šla dost energicky, sotva jsem ji dostihl. Byla ráda, že má společníka, který se tu vyzná. Ve větších městech totiž není dostatek žlutých šipek, asi se domnívají, že poutník kvůli prohlídce pamětihodností města z cesty stejně odbočí a pak ji dříve či později najde. V centru, poté, co se ještě spolu zastavíme u překrásného průčelí a výkladu zlatnictví a hodinářství se s ní rozloučím a zamířím k vykopávkám za biskupským palácem, kde jsem minule marně hledal tamější geokešku. Díky pozdní odpolední hodině tam teď pod mostem nikdo nespí, mohu tedy klidně hledat ale ani nyní se keška nechce podat. Kromě těch jogurtů a pár keksů jsem od rána nic nejedl a tak se tu aspoň vydatně naobědvám (chlůb, klobása, sýr, pivo, čokoláda). Dokud pojídám, sundám si v dopoledním horku zpocenou košili a očima pasu po okolí, zalezu ještě jednou most železný můstek, vylezu na vrch vykopávek, kouknu do každé škvíry mezi kameny ale nikde nic.
No ale už bych měl(?) jít dál. Pomalu mi dojde, že minule jsem etapu odtud teprve začínal a to ráno a ne v poledne. Vystartuji tedy a zastavím se teprve u kaple Ecce Homo ve Valdeviejas. Probíhá tam zrovna nedělní mše a proto jen si rukama ukazujíc "řeknu" o razítko do Credentialu. V Murias de Rechivaldo,v následující vesnici opět přehlédnu odbočku na Castrillo de Polvazares. Chtěl jsem tamtudy jít už i minule, tenkrát jsem právě s někým rozmlouval a proto mi unikla, proto jsem si to chtěl nahradit letos. Konec konců ten rozdíl obou cest není tak velký: levá větev vede nejprve polní cestou a později vedle silnice a ta druhá právě naopak. Snad jen tolik, že na levé větvi není do Santa Catalina de Somoza ani jedna osada, zatímco na pravé již zmíněná Castrillo de Polvazares.
Od Astorgy až potud je kraj ještě téměř rovinatý, avšak hledě na horizont je stále jasnější, že tomu tak už nebude dlouho. Už před Santa Catalinou se cesta začíná mírně zvedat, kraj je ale prozatím do obou postranních směrů široce otevřený. Jedině přede mnou se -prozatím v úctyhodné dálce- černají hory, které bude třeba překonat zítra. V těchto minutách mě ale mnohem více zaměstnává zatím sotva znatelná změna počasí. Slunce sice ještě pěkně svítí, ani vítr nevane, ale kolem dokola se kupí oblaka, zakrývaje čím dál větší část oblohy a ty nad horami nabývají tmavěfialový tń, nevěštící nic dobrého. Rabanal del Camino, dnešní cíl leží na úpatí těchto hor. Zbývá mi tam ještě asi 14 km, tedy dobré tři hodiny. Zdalipak hory pustí bouřku nad sebou a pokud ano, kdo dorazí do Rabanalu dříve, já, anebo ona? - To byla momentálně dost kritická otázka. Ač jí bývala nemusela být, vždyť v Santa Catalině jsou tři albergy a v El Ganso, poslední vesnicí před Rabanalem další dva. Nebývám příliš tvrdohlavý teď ale velmi lituji, že není vedle mne (ba ani široko-daleko, kam až oko dohlédne) někdo, kdo by mi řekl: "Petře, nebuď tak umíněný, nebyl jsi to ty, kdo mimo jiné tvrdil, že se na opakovanou pouť těší i proto, že si bude moci lépe prohlédnout místa, kde se minule nezastavil?!"
Ale ano, říkal jsem to, a zčásti se mi to dosud i splnilo. Teď ale, jako posedlý nedokážu myslet na nic jiného, než že zanedlouho budu sedět u čaje o páté na dvorku albergu Guacelmo řízeným anglickou společností Sv Jakuba (Fraternity of St. James) a povídám si s ostatními poutníky, možná právě s "novou Guillaine". Šlapu tedy energicky dál a přitom úzkostlivě sleduji oblohu. Za El Ganso dostihnu několik poutníků, mnoho z nich ze zastavuje, vyndávají ponča, větrovky a potahy na ruksaky. Ještě neprší ale je šám dál tím zřejmější, že pršet bude. Riskuji a proto raději -nakolik mi to ještě jde- přepnu na vyšší otáčky. 3 km před Rabanalem, po přechodu mostem přes říčku Turienzo se stezka Camina stočí do lesa a ... Jéje, tenhle příkrý, skalnatý a dost dlouhý úsek mi úplně vypadl z hlavy! Přesněji řečeno, nepamatoval jsem si, že přijde právě tady. Lapám po vzduchu, srdce mi prudce buší, nebyl jsem na něj duševně připravený. "Cestu", dá-li se vůbec tato skalnatá úžlabina tak nazvat z pravé strany doprovází plot, do něhož jsou zapleteny tucty již dříve poznaných křížů z dřevěných proutků, barevných stužek a jiných věcí. Bože, ne, ne, nechci tu zemřít!
Čtvrt hodiny potů, co dosáhnu vrcholu kopce se na obzoru objeví kostel Vera Cruz, první budova Rabanalu. Alberg je však na druhům konci vesnice, odtud ještě téměř jeden kilometr. Když konečně dojdu ke vratům albergu, zrovna odtamtud vycházejí dva poutníci s ruksakem na zádech, špatné to znamení. Netroufám se jich na nic zeptat, sám se chci přesvědčit o tom, co už napřed tuším. Ano, je to tak, "sorry, we are full", říká mi hospitalero, marně se pokouším slovy, že jsem tu přenocoval už vloni. A tak honem do municipalu! Zakrátko dostihnu předchozí pár a ze strachu, že už ani tam nebude místo běžím s nimi o závod. Nechybělo mnoho k tomu, aby tomu tak bylo, už i tam měli jen čtyři místa. Podle počtu volných lůžek to sice vypadalo na víc ale jak jsem později zjistil, na mnohých lůžkách byl položen malý dřevěný kotouč jako znak rezervace.
Ložnice má velmi malá okénka a je proto velmi tmavá. Sotva si rozbalím věci, strhne se bouřka. Vzduch se naráz ochladí o dobrých deset stupňů. Venku lije a fouká studený vítr, praní dnes odpadne. Všichni zalezou do budovy, společenská místnost tu není, u jediného stolu, kde by se dalo najízt sedí skupinka Španělů dlouze propočítává kilometry, které jsou ještě před nimi. Sečítají, odečítají a pak zase sečítají, to vše nahlas. Rád naslouchám španělštině, je to libozvučný jazyk ale tahle parta mi teď vysloveně leze na nervy. V malé a úzků kuchyni jím ve stoje, jsem tu naštěstí povětšině sám. Až později ji obsadí Španělé, kteří z nevysvětlitelného důvodu jdou večer spát s plným žaludkem. Vrátím se do ložnice, Juan, ležící na vedlejší posteli nespokojeně sleduje, jak vypíjím zbytek vína z plastové lahve. "Říkal jsem Ti, aby sis koupil "botu" - kárá. "A kdepak bych ji měl podle tebe koupit Juane. Je neděle, obchody jsou zavřené" - odseknu. "Koupím ji až v Santiagu" - dodám ve smírnějším tónu. Teplá voda ještě pro mne ještě zůstala a tak aspoň sprchy jsem si užil. Beztak to byl nejhorší alberg dosavadní cesty.